Miliarda sem, pár set milionů tam, zdroje se najdou. Zhruba tak vypadá road show Andreje Babiše po českých krajích, při níž jako novodobý monarcha slibuje všechno všem. Kritika je těžká. Jasně že vesnice a města potřebují opravit spoustu staveb, stejně jako důchodci potřebují větší penze, mladí zase lepší bydlení a sportovci podporu státu. Stejně tak se nedá polemizovat s tím, že jde o rozdávání peněz, kterých je jenom omezené množství, ale jak víme, když je potřeba, tak se vždy najdou a koneckonců rozpočet může být i při naprosto špičkové kondici ekonomiky v minusu. Ostatně s deficitem jej poslanci na letošní rok schválili a klidně v tom budou pokračovat i nadále. Když přijde krize, začne se škrtat bez ohledu na následky. I to už historie ukázala. Hledat logiku plánování státu, co chce a nechce podporovat, vskutku nelze.

To ale platí i pro Babišovy sliby. Přidání na platech učitelům je určitě dobrý krok k lepšímu školství, které je podfinancované, a tím pádem ty nejlepší absolventy pedagogických škol většinou neláká. Jenže problém je už v základu. Jak je možné, že si učitelé základních škol stěžují a tvrdí, že druhý jazyk by se měl zrušit? V zemi, kde největší šanci na uplatnění nabízejí zahraniční investoři a kde se mluví jazykem ve světě zcela neznámým? Máme li hovořit o podpoře vzdělanostní ekonomiky (tuto myšlenku už mimochodem politici opustili), potřebujeme vzdělané lidi, kteří jsou schopni přijímat a akceptovat nové myšlenky. Školský systém zahlcený neustálými změnami na nové myšlenky ale nemá čas. A praktická výuka, což je nové téma politiků, skutečně není přípravou na Průmysl 4.0, robotizaci a technologický rozvoj.

To samé platí pro podporu bydlení. Rozšířit půjčky pro mladé z pár set tisíc na dva miliony ničemu neuškodí. Jenže v Česku žije zhruba sto dvacet tisíc lidí v ubytovnách, v nevyhovujícím bydlení, které přináší výhody, respektive státní peníze pouze jejich majitelům. S lidmi, kteří v nich bydlí, pracuje pár neziskových organizací, které se každoročně třesou, zda dostanou podporu od státu. Děti, které vyrůstají v tomto prostředí, nemají stejně jako jejich rodiče žádnou budoucnost, zůstávají v pasti chudoby. Počet lidí, kteří takto žijí, neustále roste, podle odhadu neziskových organizací jich může být za pár let zhruba půl milionu. Sociální bydlení se stále odkládá, vyžaduje víc než jen pár slibů.

Skutečná péče o starou generaci vskutku nespočívá ve slevě na vlak nebo autobus, jak si představuje vláda. Namísto levné jízdenky by senioři ocenili dostupnou zdravotní a také sociální péči. Místo toho často živoří v léčebnách dlouhodobě nemocných, což jsou v praxi především nedůstojné čekárny na smrt, kde poddimenzovaný a mizerně placený personál dělá, co může.

Námitka platí i pro zvýšení důchodů. Vládu nutno pochválit, že k němu přistoupila. Jenže poměr mezi důchodem a průměrnou mzdou i tak klesl. A pojem důstojné stáří, případně penzijní reforma ze slovníku politků vypadl úplně.

Babiš spíš než světového státníka připomíná Antonína Zápotockého, který také rád jezdil mezi "lid. " Stejně jako on ví, že sliby fungují. A že skutečné problémy, které se týkají potřebných, tedy těch nejslabších, nikdo doopravdy řešit nechce.

Související

13. 3.

NázoryJednání o vládě jsou tak chaotická, že to vede k hypotéze, že cílem Andreje Babiše není dohodnout se na standardní většinové vládě. Může ve...

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE.
Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.