Czech Republic

Diana: Jako malá jsem se cítila hrozně ošklivá. Češka nejsem, ale Česko je můj domov

× skrýt menu

V dětství je místo rodičů vychovávaly „české babičky“, na základní škole jim nadávali do „Nguyenů“ a na střední nemohli přespávat u kamarádů, natož randit s Čechy. Když se pak poprvé potkali s rodinou ve Vietnamu, cítili radost, zmatek i odcizení. Kdo je druhá generace Vietnamců, která se již narodila v Česku, proč si říká „banánové děti“ a považuje vůbec Česko za svůj domov?

Raper Renne Dang, youtuberka Thu Ha (Bé Hà Stylewithme), režisérka Diana, provozovatelé bistra Tomi a May, psychiatr Thai, inženýr Duc a podnikatel Sebastian ve speciálním projektu on-line deníku Aktuálně.cz poodhalují, jak se jim v Česku vyrůstalo, jaké mají vztahy s rodiči i vietnamskými příbuznými, jak přemýšlejí o lásce, práci i budoucnosti a jak moc těžké bylo pro ně vymanit se z očekávání rodiny a zapadnout do české společnosti.

Banánové dětiNavenek vypadají jako Asijci, ale jejich osobnost, zvyky a chování jsou evropské. Přestože je pro ně Česko často rodnou zemí, pro Čechy bývají stále cizinci. „Nesetkal jsem se s Vietnamcem, který by označení banánové děti vnímal jako pejorativní, či dokonce rasistické,“ vysvětluje Ján Ičo, vietnamista a tlumočník. „Docela dobře se ujalo v prostředí mladších českých Vietnamců, kteří tak v podstatě trefně vyjadřují skutečnost, že navenek vypadají jako Asijci, ale přemýšlí a chovají se evropsky, resp. česky. Banán je ostatně pro Vietnam typická plodina,“ dodává Ičo s tím, že lehce rozpačitý úsměv to může vyvolat u starších, tradičněji založených, nebo ne natolik asimilovaných Vietnamců, kteří tím právě dokazují, že pro ně se takové označení nehodí.

René„Táta mi v životě chyběl. Doteď na to trpím, mám v sobě díru“

„Děti se smály, že jsem Vietnamec. Vietnamec zase nepozná to, že vlastně nejsem Čech,“ rapuje 25letý René Dang ve skladbě Con Lai, jejíž název odkazuje na jeho smíšený původ. Rodák z Rychnova nad Kněžnou téměř celý život vyrůstal s českou matkou, rodiče se mu rozvedli, když mu bylo šest let. S tátou se viděl už jen párkrát. Umřel, když Renému bylo 13 let.

„Otec nejevil zájem o to se s námi vídat, úplně jsem vypadl z vietnamské komunity,“ vzpomíná. Svůj původ začal naplno vnímat až v 18 letech, kdy navštívil rodinu ve Vietnamu. „Svoji vietnamskou polovinu jsem do té doby ignoroval. Věděl jsem o ní, ale netušil jsem, jak se s tím popasovat a jak na to být hrdej,“ říká v rozhovoru, který najdete pod článkem.

Vietnamská rodina ho nakonec přivítala s otevřenou náručí. „Doteď to je jeden z nejhezčích momentů v životě. Celá vietnamská rodina čekala tehdy na letišti, stál tam i můj starej dědeček o holi. Byl to silnej moment. On totiž svého syna, mého tátu, viděl naposledy zhruba ve stejném věku, jako já jsem tam přiletěl poprvé. Pro něj to bylo navrácení ztraceného syna… a já tam našel, co mi tady chybělo.“

Generace Vietnamců v Česku

První generace

Vietnamci, kteří se přestěhovali do Česka. Nezáleží na tom, jestli sem dorazili v roce 1970, 1990 nebo 2005. Byli tady totiž jako první generace své rodiny. Pokud s sebou přivezli děti, které byly v mladším školním věku či školce, tak ty jsou pak chápány jako 1,5 generace. Narodily se sice ve Vietnamu, ale už v dětském věku vyrůstaly v Česku.

Druhá generace

Vietnamci, kteří se již narodili v Česku.

Třetí generace

Potomci, kteří se narodí lidem z druhé generace.

Dneska je už relativně běžné potkat mladé Vietnamce v netradičních odvětvích, dělají film, fotí, jsou návrháři, mají zážitkovou firmu. Mnohem zajímavější mi ale přijde, že se Vietnamci začali objevovat v úplně běžných povoláních – pracují jako zdravotní sestry, mluvčí ministerstva, novináři, kadeřníci. Třetí generaci už budeme potkávat na všech možných postech v různých profesích. Marta Lopatková, vietnamistka

První vlna Vietnamců se dostala do Československa na základě mezivládní dohody, kterou obě země podepsaly již za socialismu, v období prezidentství Antonína Zápotockého. Vietnam si od spolupráce sliboval zvýšení kvalifikace svých pracovníků a Praha ji brala jako odrazový můstek k dalším asijským trhům.

Řada Vietnamců se po roce 1989 domů již nevrátila. Česko bylo pro ně atraktivní imigrační zemí, a to díky zlepšující se ekonomice i zvyšující se životní úrovni v porovnání s Vietnamem. „To jen zavdalo příčinu k další imigraci Vietnamců. Měli tady krajany, kteří se o ně mohli postarat,“ vysvětluje antropolog a odborník na problematiku menšin Luděk Jirka. Právě silné sociální vazby byly podle něj hlavním důvodem, proč Vietnamci dali přednost Česku před ekonomicky vyspělejším Německem. „Ekonomika dané země je sice důležitý faktor, ale nemusí být vždy nejzásadnější. Pak zde byly ještě další faktory, například relativně „propustná“ imigrační politika České republiky. Ta se v devadesátých letech teprve formovala a to bylo pro migranty výhodou. V té době totiž bylo možné do Česka přijet bez větších byrokratických překážek,“ dodává Jirka.

Vietnamci v Česku

Vietnamci jsou v Česku po Ukrajincích a Slovácích třetí nejpočetnější menšinou, aktuálně jich tu žije 62 525. V Česku je podle dat Eurostatu 72,1 procent všech Vietnamců, které registruje Evropská unie na svém území. Celkově tu tato menšina tvoří 99,1 procenta všech obyvatel ASEANu.

Cizinci v Česku Data k 31. 12. 2019

Ukrajina145 518
Slovensko121 278
Vietnam61 952
Rusko38 207
Polsko21 767
Německo21 478
Ostatní131 280
Celkem595 881

Zdroj: ČSÚ

Počet Vietnamců v Česku K 31. 12. 2018 celkem 61 097 osob

Zdroj: ČSÚ

Jak Vietnamci vnímají Čechy
„Nikdy by nám to neřekli, ale Vietnamci nás rozhodně neobdivují kvůli kulturnosti. Jsou samozřejmě světlé výjimky, ale pro Vietnamce jsou takové ty pohádkovější příběhy typu Babička od Boženy Němcové snáz stravitelnější a oblíbenější než samotná skutečnost. Vietnamci nás nevnímají jako nějaký mimořádně kulturní národ. Hodně si ale cení, jak tu funguje sociální systém, zdravotnictví či školství.“ Ján Ičo, vietnamista a tlumočník