Petr Fiala jedním svým rozhodnutím učinil v evropské politice krok, za který si zaslouží pochválit, ale má nakročeno k rozhodnutí dalšímu, důležitějšímu. A bude to hotové neštěstí.
Minulý pátek se Fiala zastal na síti X, dříve Twitter – v češtině i v angličtině – předsedkyně Evropské komise von der Leyenové. Ta se stala terčem kritiky pro svůj postoj k Izraeli, který se mnohým obyvatelům bruselské bubliny zdá moc proizraelský. V tom s ní Fiala souzní, ale jak je zřejmé z linku na zpravodajský článek, jeho podpora mířila zejména na kritiku ze strany euroúředníků. Okolo osmi set jich podepsalo neveřejný dopis, v němž dávají průchod své nevoli nad tím, že EU není, tak jako všechny správné síly, kritikem Izraele a spojencem Palestinců. Vznášejí konkrétní požadavky, například vyzývají k vyhlášení příměří, a stěžují si, že předsedkyně rázem negovala léta jejich dobré práce v Gaze.
V obsáhlém zpravodajství, jež dopisu nepřekvapivě věnuje web Al Jazeera, zazní třeba hlasy signatářů anonymně prohlašujících, že v politice předsedkyně „sotva poznávají hodnoty EU“. Další anonymní úředník si stěžuje: „Jak je možné, že Macklemore zaujal humánnější stanovisko než Evropská komise?“ Pro postmoderního úředníka je typické, že chce být sladěn s hvězdami popkultury, myslí si, že je něco jako raper.
Je to nejen nepochopení izraelské situace, ale i nepochopení své role. Úředníci mají, korektně řečeno, držet hubu a krok. Na jejich názory není nikdo zvědavý, nejsou za ně placeni. To, že se Fiala iniciativně rozhodl podpořit von der Leyenovou v takovéto situaci, je velmi správné.
Bohužel se zároveň schyluje k tomu, že koalice Spolu oznámí, že postaví do evropských voleb společnou kandidátku. A ví se, že to je hlavně Fialova vůle. Rozhodně ne většiny stávajících europoslanců.
Všechna ta klasická zvolání, že „Brusel, to jsme my“, že všechna bruselská nařízení jsou legitimní, protože přece se na nich i my podílíme prostřednictvím našich volených zástupců, jsou fikce a nepochopení. Není to žádné demokratické vládnutí prostě proto, že evropský politický prostor, přinejmenším pro naprostou většinu Evropanů a v naprosté většině otázek, neexistuje. Europoslanci a představitelé vlád vytvářejí „evropské politické rodiny“, jež nesou jistou nehlubokou podobnost se standardním pravolevým spektrem a jinými ideologickými politickými dělítky. Ale co o těchto politických rodinách víte? Poznávali byste politické argumenty a osobnosti, s nimiž do eurovoleb jdou třeba španělští, rumunští nebo kyperští příslušníci té vaší politické rodiny? Anebo naopak – jen si zkuste představit francouzského příznivce prezidenta Macrona, jak přijede do Prahy a po stručném úvodu do českého politického spektra neomylně prohlásí, že stranu ANO vnímá jako sobě nejbližší. Je to fraška.
Vedle toho ale existuje specifická evropská politická otázka. EU stále ještě svou povahou není stát, ale mezivládní organizace, jíž státy svěřují některé své pravomoci. V Bruselu se často nerozhoduje jen mezi řešením levicovějším a pravicovějším, ale taky, zdá má být, jednoduchým sloganem řečeno, více Evropy, nebo méně Evropy.
Stávající europoslanci KDU a Topky jsou v Evropě členy Evropské lidové strany EPP, ODS je ve frakci konzervativních reformistů ECR. Fiala, autor akademických prací o Evropské unii, který toto všechno velmi dobře zná, nám kandidátkou sděluje, že je to úplně jedno. A co víc, mezi europoslanci jednotlivých stran Spolu najdeme široké spektrum názorů na tu evropskou otázku, řekněme mezi Vondrou na jedné straně a exemplárním eurohujerem Niedermayerem na straně druhé. Společná kandidátka nám v této otázce nedává možnost volby. Nebere evropskou politiku vážně.
Logiku Fialova uvažování si lze představit. Z hlediska moci je podstatná domácí politika. Pro úspěch v příštích parlamentních volbách je podstatné, aby koalice Spolu fungovala a byla spokojená. Ale lidovci i Topka se potácejí na hranici volitelnosti. Topka prokoučovala jednání s Danuší Nerudovou, jež mohla dát jejich kandidátce reálné šance, ale místo toho je dává Starostům. A tak Fiala nabídne partnerům pomocnou ruku v podobě společné kandidátky.
Bude to bizarní kampaň. V politických kampaních se aspoň občas vyskytují všichni kandidáti společně, případně ti nejdůležitější kandidáti jednotlivých členů koalic společně. Ty úsměvy na fotografiích kandidátky Spolu budou hodně strojené a kandidáti jistě budou hledět, aby zůstalo jen u fotografií a nemuseli třeba nedejbože společně odpovídat na otázky. Navzdory úsměvům bude hlavní starostí kandidátů přesvědčit voliče, aby zakroužkovali je a jejich stranické kolegy a spolukandidáty z ostatních stran potopili. Protože jedině tak bude možné přesvědčit řadu znechucených voličů, aby nezůstali doma. Bude to ponuré.