„Dokud si to lidé nechají líbit.“ Vzpoura proti médiím: Pracoval v ČT i na Nově a svědčí

Jak dlouho občané připustí, aby je média hlavního proudu poučovala o „idejích a hodnotách“ a přesvědčovala je o tom, o čem mají být přesvědčeni? „Tak dlouho, jak dlouho si to lidé nechají líbit,” cituje novinář a pedagog Jozef Ftorek slavného vědce a intelektuála Noama Chomského. ParlamentníListy.cz hovořily s Ftorkem a rostoucím zájmu o tzv. alternativní média, o jeho zkušenosti s prací v ČT a TV Nova i o tom, kdy se on začal cítit mainstreamem klamán.

reklama

To, co je nyní označovano jako média alternativní, má svůj počátek v nástupu technologie sítě sítí, internetu, v polovině devadesátých let dvacátého století. Internet zásadním způsobem změnil mediální krajinu i způsob zpracování a příjmu informací. Zrušil časové a prostorové bariéry. Naboural i dosavadní způsob informační kontroly. Tedy praktiky a mechanismy, prostřednictvím kterých mocenská elita kontroluje stav věcí, status quo. I proto je už i samotné označení alternativa, alternativní média vnímáno, celkem právem, jako něco, co často samotný status quo, současné politické a ekonomické upořádání života společnosti včetně pozice a situace jeho nynější elity, zpochybňuje. 

Pakliže si vzpomeneme na některé zásadní momenty nedávné minulosti – ukrajinský Majdan, uprchlická krize, covid či ostatně i současná válka na Ukrajině – většina médií hlavního proudu „najela“ alespoň zpočátku na jednoznačný postoj klonící se k jednomu výkladu. Liberálové tvrdí, že média mají občany „vzdělávat“ a „kultivovat“. Na druhou stranu, kde je míra mezi „vzděláváním“ čtenáře a politickou agitací a indoktrinací? Která česká média s nalezením této hranice mívají problém?

Otázkou je, která zavedená a tradiční média hlavního proudu (mainstreamu), nejen národní, ten problém nemají. Společenský vývoj a situace vytváří na současnou mocenskou strukturu, její elitu intenzivní tlak zdola. Ten je manifestován a artikulován zejména v prostředí online médií. Jejich provoz je mimořádně levný. Dosah značný. Srovnatelný s dosahem a vlivem médií tradičních. Tady pak lze najít i hlavní důvody zřetelné konfrontace mezi zástupci a zastánci tradičního pojetí médií a žurnalistiky, jak je formuloval liberalismus 19. století, a tzv. občanskou žurnalistikou a blogery dneška. Jinak řečeno, ve hře je ztráta dosavadní prestiže, vlivu a kontroly.

Pokud někteří liberálové tvrdí, že média mají občany „vzdělávat“ a „kultivovat“, jak říkáte, tak je to, domnívám se, nepochopení skutečné funkce masmédií nebo snaha udržet si současný vliv a pozice ve vztahu k souboji mediálních platforem a principů, o kterých mluvíme. 

Hromadné sdělovací prostředky, masová média tak, jak se historicky formovala, slouží k přenosu informace od primárního zdroje, média, k masovému publiku. Samotné mediální vlastnictví je zajímavým předmětem podnikání, vytváření zisku, zejména z prodeje reklamy a inzerce. Současně pak je i nástrojem a mechanismem kontroly života a chování lidí a jejich společenství. Tedy prostředkem udržení statu quo, věcí tak, jak jsou. V našem případě pozdního kapitalismu. Hromadné sdělovací prostředky předkládají publiku informace, na základě kterých se má publikum (divák, čtenář, posluchač) rozhodovat a jednat. Často pak předkládají svět k uvěření, nikoli k ověření. Sebejistota mnoha redaktorů a redakcí je mnohdy a bohužel na úkor jejich sebereflexe a pokory k vlastnímu publiku. Nástup alternativy tyhle tradiční jistoty a přístupy zavedených redakcí konfrontuje. 

Kdy jste si poprvé uvědomil, že v tomto směru máme v Česku problém? 

Tohle není situace, kterou lze vztáhnout pouze na Českou republiku. Je to otázka a výzva globální. Poprvé jsem si osobně uvědomil, že redakce zavedených médií hlavního proudu mají do budoucna problém během pětidenní války o Jižní Osetii mezi Ruskem a Gruzií. To bylo v létě 2008. Zjistil jsem, že tradiční média hlavního proudu pro orientaci v prostředí současné společnosti a světa už vlastně skoro nepotřebuji. Nedokážou totiž uspokojit můj hlad po důležitých informacích v reálném čase. Definitivním se to pro mne pak stalo 24. listopadu 2015. To jsem se, stále ještě s jistou setrvačností, nadějí a očekáváním, tak trochu i schematicky, z tradice obrátil k médiím hlavního proudu. Turecko sestřelilo nad územím Sýrie, poblíž turecké hranice, nadzvukový taktický bombardér armády Ruské federace. Byla to zřetelná a řízená provokace části politické reprezentace v Ankaře. Ruská vládní televize RT tehdy vysílala o události téměř totožný obsah jako britská veřejnoprávní BBC nebo americká soukromá CNN. Redaktoři pracovali s identickými zdroji informací. Měli přístup ke stejnému charakteru informací jako kterýkoli uživatel internetu. V časovém předstihu často jen několika málo minut byli oproti ostatním, stejně zainteresovaným ti uživatelé, kteří zvládají cizí jazyky. Krátce poté už doprovodný text, fotografie a video zavražděného pilota armády RF kolovaly na národních mutacích sociálních sítí. Redakce médií hlavního proudu i v důsledku legislativní regulace a redakční konvence (pečlivě ověřovat informační zdroj, nezveřejňovat drastické záběry) nedokázaly reagovat v reálném čase. Například ovšem v případě lynče Muammara Kaddáfího učinila i BBC výjimku (2011). Videozáznam jeho konce, mučení včetně sodomizace útočným nožem jeho oponenty, zpřístupnila na svém webu. Je to zřetelný případ ideologicky podmíněného dvojího metru. V tomto případě poměrně typický pro euroatlantické zpravodajství, kde hlavní tón určuje politický zájem anglosaské elity. 

V téhle situaci pak už leckterý přemýšlivý konzument médií hlavního proudu pomalu a jistě odchází. Takové rozhodnutí umocňuje i to, že kvalita – důvěryhodnost informace, kterou si opatřil vlastním hledáním na síti sítí, se potvrzuje, a to opakovaně.

Vy jste zažil v médiích i americkou invazi do Iráku v roce 2003. Ještě víceméně před „digitální“ dobou. Pakliže si vzpomenete na pestrost a mnohost pohledů na věc tehdy a nyní v případě ukrajinské války, jak toto srovnání pro média „hlavního proudu“ vyznívá? 

V redakci jednoho z tehdy nejvlivnějších médií hlavního proudu (Zpravodajství TV Nova) jsem zažil a redakčně pokrýval už alianční bombardování Jugoslávie (Srbska a Černé Hory) na jaře 1999, stejně jako téhle operaci předcházející letecké útoky USA na Irák (operace Desert Fox), Afghánistán a Súdán. Tyhle zkušenosti jsem poměrně kriticky zmínil i ve vlastních publikacích, které se praxi ovlivňování mínění, propagandě a PR věnují. 

Onu diskutovanou konfrontaci danou rozvojem online technologií docela dobře vystihuje už zkušenost, kterou zmiňuji výše (Pětidenní válka, Jižní Osetie 2008 a Sýrie 2016). Faktem je, že koncem devadesátek a ještě v roce 2003, kdy došlo k invazi koalice ochotných pod vedením USA do Iráku, nebyl rozvoj online platforem tak masivní a zřetelný jako už v letech 2013 a 2014. Tohle období, které je mezinárodně politicky rámováno i začátkem tzv. ukrajinských událostí, považuji v tomto smyslu za přelomové. Je to dáno etablováním nové technologie a současně i změnou návyků části publika tradičních médií. Patří sem tak i ti lidé, již si kladou kritické, někdy i vyloženě nebezpečné otázky. Nebojí se ani odpovědí na ně. Často nekonformní otázky a odpovědi pak aktivně hledají i mimo hranici vyznačenou médii hlavního proudu. 

Některá alternativní média vznikají tak, že občan, který má čas a umí trochu lépe pracovat s počítačem, prostě začne psát, co si myslí. Pro takový druh činnosti se používá i termín „občanská žurnalistika“. Takový autor může mít i sledovaný účet na sociální síti. Média hlavního proudu a „bojovníci s dezinformacemi“ nicméně zdůrazňují, že podobné psaní o Ukrajině, proti Evropské unii či USA či v minulosti proti islámu je buď snahou vydělat peníze na reklamě, či dokonce ruskou diverzní akcí. Volí tím správný způsob, jak „bojovat“ proti takové „občanské žurnalistice“?

Pokud jde o vzdělávání novinářů hlavního proudu, bývá za jeho hlavní instituci označována Fakulta sociálních věd UK. Mimo ni, na Metropolitní univerzitě, působí klasik české mediální teorie Jan Jirák, který se staví za pluralitu názorů v médiích. Jak se profesní příprava novinářů v poslední době mění? A jaký dopad tyto změny mají na pnutí mezi mainstreamem a „alternativními médii“?

Aktuálně nemám o studijní přípravě budoucích novinářů, studentů médií a žurnalistiky relevantní poznatky, které by mi umožnily plnohodnotně opovědět. Jsem nicméně názoru, že studium samotné žurnalistiky je a už v devadesátkách bylo jistým anachronismem. Většina úspěšných redaktorů, které jsem v médiích potkal, žurnalistiku na VŠ nikdy nestudovala. Byli tam historici, geologové, zemědělští inženýři, nespěšní studenti a maturanti. Žurnalistiku tak v redakci TV Nova neměla ani čtvrtina osazenstva (trochu jiná byla v tomto poměru situace v ČT). Absolventi žurnalistiky včetně mých spolužáků se nejvíce uplatňovali v administrativě a PR. 

Nutno nicméně podotknout, že studovat žurnalistiku je stále tak trochu sexy. Je dobře, že paralelně se studiem žurnalistiky vznikla i studia mediální. Původně pojatá jako studium masové komunikace. To i zásluhou vámi zmíněného Jana Jiráka. Co se pražské fakulty na UK týče, nejsilnější médium, které jsem tam v době svého studia vnímal, byl pohled na Vltavu a panorama Hradčan. Bez ironie. Praha a její genius loci je pro mne jedno z nejsilnější médií vůbec. Ani Olomouc, kde je podobný program, není špatná. Ta je ovšem a pochopitelně dost komorní. 

Poctivě řečeno, alternativní média coby projev zmíněné „občanské žurnalistiky“ mohou často „trefit kozla“ a i přes dobré úmysly se dopouštějí chyb. Dočkáme se doby, kdy tento problém bude odstraněn tím, že „nerežimní“ postoje k otázkám typu Ukrajina, EU či globální oteplování začnou být přijímány i ve velkých médiích? Ostatně neděje se to už třeba na CNN Prima NEWS či MF Dnes?

Pokusy překlenout tuhle zřetelnou propast mezi hlavním proudem a online alternativou učinil blahé paměti už současný ředitel Českého rozhlasu, to ještě během svého prvního funkčního období, když zasedl v porotě Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku. Literární cena založená v roce 2015, udělovaná od roku 2016 Asociací nezávislých médií, je volným sdružením autorů a médií stojících mimo hlavní proud.

Osobně jsem tehdejší rozhodnutí ředitele ČRo považoval za překvapivě odvážné a do důsledku i ne úplně domyšlené. Vývoj událostí to i potvrdil. Jedním z argumentů příležitostné kritiky ředitele ČRo jeho oponenty, a to zejména z řad zaměstnanců rozhlasu, je právě jeho snaha – pokus o legitimizaci alternativy (rozuměj tzv. konspiračních webů), která je v chápání reprezentantů médií hlavního proudu nutně a minimálně podezřelá. Důkazů netřeba. V otázce možné legitimizace části online mediální alternativy redakcemi médií hlavního proudu jsem tak poměrně skeptický. Z pohledu redakcí médií hlavního proudu to je jako mít lišku v kurníku. Perspektivou bezprostředně nezainteresovaného pozorovatele pak i jako štiku v rybníku. 

Řešení včetně představitelné koexistence a kooperace těchto nyní konkurenčních mediálních platforem spatřuji až v případném konstituování nového média veřejné služby pro nynější století (MVS 21), které vznikne ideálně na zelené louce. K tomu je ovšem nutná odborná a veřejná debata včetně výrazné politické poptávky. Zatím se řeší saturace současného modelu, který, domnívám se, nemá do budoucna příliš co nabídnout. Připomíná dinosaura, který se snaží přežít i po pádu meteoritu. Nelze naopak vyloučit, že si tuhle cestu kooperace z důvodů čistě pragmatických podstatně dříve a úspěšněji osvojí média komerční, jak i naznačujete.

Na závěr jednoduše: uspěje mediální výroba souhlasu se „správnými“ postoji ohledně globálního oteplování, ukrajinské války či fungování EU? Na jednu stranu lidé slyší o oněch „idejích a hodnotách“, na druhou stranu se dostáváme do ekonomického marasmu, který většina národa nepamatuje. Jak tato „výroba souhlasu“ bude úspěšná koncem tohoto roku? 

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jaroslav Polanský