Když v dobrých časech politikaření převáží nad politikou, dá se to chvíli vydržet. Když se to ale stane v krizi, je to tragédie. Jako nyní.
Růst spotřebitelských cen nebere konce. Jeho meziroční míra stoupla na 16 procent. Obvykle si inflace příliš nevšimneme, protože je rozložená v čase. Ale nyní je doslova hmatatelná. Když máte v ruce účtenku z týdenního nákupu potravin či novou složenku na energie, ještě si pamatujete, jak výrazně nižší částky tam byly před pár měsíci.
Je nepochybně třeba konat, pokud chceme zachovat soudržnost republiky. Jenže pražský establishment nekoná. Co hůře. Lže. A to dost. Jen pár příkladů: Ať centrální banka nezvyšuje úrokové sazby, ničemu to nepomáhá. Lež. Protikrizová pomoc jen roztočí inflační spirálu. Lež. Za rozvrat rozpočtu může jen Babiš. Lež. Nepůjdeme cestou plošné pomoci, protože umíme adresnou pomoc. Lež. S eurem bychom takovou inflaci neměli. Lež.
A těch lží je mnohem více. Každý z mocných hraje o svůj vliv, své lobbistické zájmy či svou politickou ideologii.
Realita je ale nyní důležitější. Doslova se tlačí do našich životů a nelze ji překrýt pár marketingovými triky. Proto je třeba přestat alespoň s těmi nejnebezpečnějšími žvásty, bez toho se nám inflační smyčka bude zadrhávat kolem krku čím dál těsněji.
Lež první: ČNB se zbláznila
Po takovým tlakem diletantů snad ještě Česká národní banka nikdy nebyla. Začalo to už minulý rok po navýšení základní úrokové sazby. Tehdejší premiér Andrej Babiš (ANO) a ministryně financí Alena Schillerová (ANO) na centrální bankéře za jejich rozhodnutí ostře zaútočili: Babišovi šlo především o to, aby mohl Agrofert co nejlevněji obsluhovat svůj dluh, který se pohybuje v řádech desítek miliard korun.
To naštěstí skončilo s podzimními sněmovními volbami a přepřaháním ve Strakově akademii. Budiž ke cti nové vládě Petra Fialy (ODS), že si ataky vůči národní bance odpustila. Někteří twitteroví ekonomové vládních stran se sice začali bát o své letadlové investice postavené na levných penězích, ale dominantním hlasem se naštěstí nestali.
Nicméně pak se dostal do čela ČNB Babišův exporadce Aleš Michl, odpůrce zvyšování sazeb, a uvedl se mimořádně hloupým přešlapem - dopředu garantoval stabilní úrokové sazby, aniž by vůbec mohl tušit, jak se ekonomická situace bude vyvíjet.
Končící sestava bankovní rady však nezaváhala a dál sazby zvyšuje. "Tah Michlem" vyvolal v médiích zcela falešný dojem, že je to možná zbytečně přísný přístup. V rodině tří středoevropských měn s volným kurzem jsme ale nyní za největší holubice. Základní úrokové sazby v Polsku už dostoupaly na šest procent, Maďaři jsou na 5,9 procenta. Česko je zatím na kótě 5,75.
Není s čím váhat. S všeprostupující inflací je třeba dál bojovat. Tři nově jmenovaní členové rady si to nepochybně uvědomují a jejich odborné kvality dávají téměř jistotu, že se podle toho budou také rozhodovat, ať už se hradní zákulisí pokoušelo dosáhnout čehokoliv.
Lež druhá: Nemůžeme pomáhat, Babiš rozvrátil rozpočet
Opakovaná lež se může někdy stát na chvíli pravdou (speciálně ve volební kampani to tak bývá), ale nikdy ne natrvalo. Premiér Petr Fiala znovu a znovu na doporučení odborníků začít po vzoru okolních států s protikrizovou pomocí odpovídá, že to ve větším měřítku nelze, protože Babiš rozvrátil veřejné finance. Je to pravda, ovšem jen z poloviny. Ta druhá půle připomíná, že stejným dílem se na tom všem podílela i někdejší opozice, tedy současná vláda. Jen se nyní nechce znát k odpovědnosti.
Babiš i Fiala společnou rukou zcela zdevastovali příjmovou stranu státního rozpočtu. To bylo ono slavné rušení superhrubé mzdy za zhruba 90 miliard korun ročně, které nyní tak zoufale v rozpočtu chybí (a to ani nezmiňujeme další populistické osekávání jiných daní).
Je nutné to znovu a znovu připomínat, protože na snižování daní ve velkém vydělali jen ti bohatší. Chudým, kteří se prohýbají pod vysokým sociálním a zdravotním pojištěním, ale daně z příjmu fyzických osob už dávno platit nemusí, nepřineslo sedmiprocentní snížení daňové povinnosti zhola nic. Jaký to byl nerozum, se ukazuje právě nyní, když se příjmově slabé skupiny obyvatel pod tlakem inflace propadají do existenčních problémů.
Lží je také vinit z extrémního růstu výdajů "jen a jen" Babiše. Opozice se proti nim rozhodně na zadní nestavěla. A v některých případech volala dokonce po tom, aby se rozdávalo ještě více. Dokud vládní i opoziční politici nepřiznají barvu - tedy že zničili veřejné finance společnou rukou, aby vyhráli co nejvíce hlasů ve sněmovních volbách -, je debata o smysluplné reformě státního rozpočtu bohužel prakticky vyloučená.
Lež třetí: Vše plošné je fuj, pomáhejme adresně
Důvod, proč Česko jako jediná země ve středoevropském regionu stále nemá funkční protikrizovou pomoc, je čistě ideologický. Babiš na rozloučenou s exekutivou navrhoval celou republiku kropit plošnými opatřeními. To byla samozřejmě ta nejdražší populistická možnost. Bohužel se ale nová vláda vidí v opačném nesmyslu - jakékoli plošné kroky považuje za dílo ďáblovo.
Ve všech okolních státech přitom vidíme, že právě k nim vlády nyní sahají. Tamní politici prostě pochopili, že dát rychle v krizi podporu i těm pár bohatším domácnostem, je celkově levnější a efektivnější, než vytvářet zdlouhavé byrokratické peklo. Poláci plošně odpouštějí DPH a spotřební daně. Slováci plošně stropují ceny elektřiny. Němci plošně dávají stovky eur každému daňovému poplatníkovi. Rakušané rozdávají plošný příspěvek.
A pak je tu Česko - neohrožený strážce byrokratického odkazu Rakouska-Uherska. Nemáme dosud energetický tarif, protože vláda ho nechtěla plošný, ač přesně takový být nakonec musí. Úplnou příšernost představuje zmatená pětitisícová podpora pro rodiny, jejichž příjem nepřesahuje milion korun ročně. Ministerstvo práce kvůli tomu bude muset vybudovat systém za desítky milionů a zavalit úřady práce kontrolou daňových přiznání. Přitom to šlo udělat tak jednoduše jako třeba na sousedním Slovensku, kde prostě zvýšili na děti přídavky i daňovou slevu. Zřejmě je to věc na Česko moc bezproblémová, funkční a málo komplikovaná.
Realita nepočká
Politických lží teď ale slýcháme ještě více. Jednu z nich šíří například TOP 09, která, když mluví o euru, se tváří jako by vedle nízkoinflačních zemí eurozóny neexistovalo třeba také Estonsko, kde ceny rostou dvacetiprocentním tempem.
Je jistě nemožné, aby se nyní politici nemýlili. To v krizi prostě nejde. Ale pokud z postranních úmyslů cíleně tvrdí veřejnosti nesmysly, je to podlost. A to nebezpečná.
Měnovou politiku stále drží po kupě alespoň pár odhodlaných centrálních bankéřů, kteří se odmítli sklonit před politickým nátlakem a mocenskými machinacemi Hradu. Fiskální politika je však zcela v troskách a je naivní si myslet, že se spraví jen odstraněním Babišovy korupce. Že příjmy a výdaje státu dlouhodobě nelícují, dokládá i rozpočtový výhled ministerstva financí. Není jasné proč nás nová vláda musela na měsíce uvrhnout do rozpočtového provizoria, aby ušetřila pár drobných, když na další roky plánuje kontinuálně dál "babišovské" třistamiliardové schodky.
Nejhorší na tom všem ale bude sociální a následně možná i politický dopad. V této chvíli skutečně není v Evropské unii jiný stát, který by takto zoufale odmítal pomáhat vlastnímu obyvatelstvu. To prostě nemůže skončit dobře.
Pokud chce tato vláda zůstat u moci, musí urychleně začít vnímat realitu.
Ceny piva jsme zvyšovali na začátku května. Další zdražování bohužel nemůžeme vyloučit. Závisí na vývoji cen energií, surovin a na míře inflace. | Video: Michael Rozsypal