Jazz je svoboda. Hrál se tu dlouho jen pro turisty, říká šéf Mladí ladí Gregar

Na sobotu v Holešovické tržnici s kolegy pøipravili Mladí ladí fest, kterı dokazuje, že festival jde poøádat i mimo letní sezonu, uvnitø a ještì v rozmezí dvanácti hodin.

Proè vlastnì jazz? Kde to všechno zaèalo?
To si pamatuju moc dobøe. Navštívil jsem tehdy Redutu, známı pražskı jazzovı klub. Do té doby jsem se s jazzem moc nesetkával, možná tak nìkde v rádiu. Ten veèer tam kromì bandy Japoncù, kteøí do sebe jen ládovali sendvièe a hudbu neposlouchali, nikdo nebyl. Šlo vidìt, že jde jen o jednu z turistickıch zastávek.

Možná proto tam nebyl nikdo další?
Jasnì, psal se rok 2009 a už tehdy tam vstupenka na celkem neznámou kapelu stála ètyøi stovky, což bylo dost. Pivo prodávali za osmdesát korun, hodnì laciné víno za šedesát. Byl jsem v šoku, jak nepøátelské prostøedí pro vìtšinu lidí to je. O to nadšenìjší z nás ale byla kapela, která tam právì hrála. Nìkdo je poslouchal a ještì mluvil èesky! Odcházel jsem odtamtud a øíkal si, jak obrovská škoda je, že se takto kvalitní a dùležitá hudba míjí s èeskım publikem. Tehdy jsem to vnímal hlavnì z pohledu mladého posluchaèe. Nepøišlo mi správnì, že mladí neposlouchají jazz nebo k tomu spíš nemají pøíležitost.

Pøitom jazzovou tradici máme v Èesku nebo spíš v Praze silnou.
Je to tak. Za komunismu se na jazz chodilo hodnì. Jenže v devadesátıch letech se všechny ty kluby staly natolik turistickımi, že tradice zaèala mizet. Prošel jsem tehdy v zaèátcích všechny kluby a byl to poøád dokola stejnı scénáø: vysoké ceny a ne moc dobré kapely.

V tu chvíli rovnou pøišel nápad na festival?
Na projekt rozmìru, kterı má dnes, jsme urèitì nemìli ani pomyšlení. Byli jsme èerstvì po støední, uspoøádali jazzovı veèer v La Fabrice, na tehdejší pomìry velice úspìšnı a pøesto jsme prodìlali asi dvacet tisíc. Byl to pro nás konec svìta. Tomu se dneska hodnì smìju, protože prodìlat dvacet tisíc v kultuøe není žádná katastrofa. Takže jsme se rozvíjeli postupnì. Poøádali soutìže, pomáhali mladım talentùm a pouštìli se do modernìjších forem.

Pøesto asi nìkde nastal zásadnìjší zlom?
Velkı skok mezi menším festivalem a akcí, která opravdu rezonuje na hudební scénì, se odehrál okolo roku 2014, kdy jsme sem pøivezli Hiromi Ueharu, Marcuse Millera nebo Roberta Glaspera. Rozhodli jsme se do toho tenkrát víc šlápnout a riskovat. Znásobili jsme rozpoèet a zamìøili se na jména, která v jazzovém svìtì rezonovala.

Staèí do toho šlápnout jen ve smyslu rozpoètu? Nebo je tøeba muzikantùm ukázat, že vaše akce stojí zato?
Všechno dohromady. S Millerem to byly mìsíce vyjednávání a stejnì jsme mìli spíš štìstí, že jsme se trefili do poslední volné nedìle, kterou mìl. Což sice není úplnì ideální termín, ale nakonec jsme tu akci vyprodali. Aèkoliv jsme zùstali asi jen pìt tisíc v plusu. On mìl velké pochopení pro to, co jsme za akci. Že jsme pro mladé posluchaèe a nekomerèní. Takže jsme se dohodli na honoráøi, kterı byl pro nás tehdy sice velice vysokı, ale na jeho pomìry dost slušnı.

Ještì nìco takhle zabralo?
Taky pomohlo, když jsme udìlali vìtší vizuální rebrand. Ukázali nové logo a obecnì se víc zamìøili na na vizuální podobu show. Pøece jen to k naší cílové skupinì mezi osmnácti a pìtaètyøiceti lety patøí. Chtìjí komplexní zážitek. Bude to dost cítit i v Tržnici o víkendu.

Chtìli krocana

Na co by si tam podle vás mìli lidi zajít? Tøeba tøi tipy.
Moc se tìším na MonoNeona. To je poslední basák Prince, držitel Grammy. Flea z Red Hot Chilli Peppers o nìm øekl, že je nejlepší basista na svìtì. Je to sice zástupce stylu, kterı už je hudebnì trochu out, ale poøád hraje hodnì dobøe. Naštìstí si mùžete dovolit do našeho line-upu zaøadit i takové jméno, která už sice není hudebnì nic objevného, ale zaruèí skvìlou show. Pak se tìším na Yarah Bravu, hodnì multikulturní zpìvaèka. Na BBC o ní napsali, že by dokázala procítìnì zazpívat i nákupní seznam. A samozøejmì musím zmínit projekt Acid Arab. Na to jsem velice hrdı. Je to taková západní elektronika spojená s typickımi vıchodními rytmy. Budou fakt dobøí.

Hudební hvìzdy jsou povìstné svımi požadavky na obèerstvení, podobu backstage… Máte nìjakou takovou zkušenost?
Jasnì, asi mùžu prozradit, že Marcus Miller od nás vyžadoval peèeného krocana, echt amerického. Zaèal jsem ho dokonce shánìt, pak se mu to ale podaøilo rozmluvit.

Nedìlají si oni z vás organizátorù tak trochu legraci?
Možná nìkdy jo, ale z mé zkušenosti je dobré do tìch požadavkù rıpat. Pak se najednou zjistí, že tam tøeba nemusí mít vodku za pìt tisíc, ale že staèí lahev za patnáct set. Miller chtìl kromì krocana ještì deset litrù džusovıch freshù. Jen tak pro sebe. Samozøejmì všechno zbylo. To bylo trochu smutné. Rozdali jsme to, nic se nevyhodilo, ale bylo mi líto, že nìco takového chtìjí v objemu, kterı nedává smysl.

Je v tuhle chvíli už celı koncept Mladí ladí jazz vıdìleènı natolik, aby uživil sám sebe i jádro lidí, kterı ho tvoøí? Dá se tam za patnáct let dostat?
Myslím, že tam ještì úplnì nejsme. Záleží to asi koncept od konceptu. Jsme neziskovka a chceme bıt co nejvíce dosažitelní. Mohli bychom si asi dovolit dìlat koncerty za dvojnásobnou cenu, ale to bychom museli zmìnit cílovku a to není myšlenka celé akce. Máme velice hezkou podporu od magistrátu, pomáhá i ministerstvo kultury, øešíme sponzory, ale tam bohužel stále dost narážíme.

Na co?
Vìtšina lidí z byznysu a asi do jisté míry i spoleènost jako celek roli kultury podceòuje. A já si poøád lámu hlavu tím, jak lidi lépe pøesvìdèit, že je to bytostnì dùležitá složka našich životù. Vztahuju to ke schopnosti žít správnì demokratickı život. Bıt tolerantnìjší a otevøenìjší èlovìk. To, že se dokážeme konfrontovat s nìjakım umìním, znamená, že jsme schopni dialogu. A to je v dobì, kdy tu máme spoustu nejistoty a kdy se lidé bojí o své identity a nastupuje umìlá inteligence, hodnì dùležité. Adaptace bude naprosto klíèová. Umìní mùže pomoct.

Je pro vás tohle hlavní motivací, proè všechny ty akce poøádáte?
Vlastnì ano. Motivuje mì dostávat kulturu k lidem opravdu pravidelnì, aby se stala naprosto bìžnou souèástí jejich životù. Pokud z nás budou nekulturní barbaøi a budeme jednorozmìrnì fungovat jen v mainstreamu, kterı je ale taky fajn, jen nìkdy trochu plochı, nebude to pro spoleènost dobré.

Budete nìjak v sobotu reflektovat téma války? Ukrajina, Izrael…
Spontánnì se to asi stane, ale tím, že dìláme i Koncert pro budoucnost, nemáme potøebu tohle téma tak moc zdùrazòovat tady. Ale jazz samozøejmì je o svobodì, dá se tìžko limitovat, nemùže nikdy fungovat v jinıch než demokratickıch pravidlech. Byl velkou souèástí americké politiky a diplomacie celou studenou válku.

Vıznam demokracie se bude brzy pøipomínat hned dvakrát. Èeká nás 28. øíjen i 17. listopad. Druhı jmenovanı svátek je i pravidelnım termínem konání Koncertu pro budoucnost. Proè se letos ponese v duchu myšlenky „pøíroda, èlovìk, stroj“?
Koncert pro budoucnost nemá svùj název pro nic za nic. Je urèitì dùležité 17. listopadu slavit a pøipomínat si, co se stalo, zároveò však nemùžeme uvíznout jen v tom. Je potøeba se neustále bavit o tom, co zlepšit a kam kráèet. Jedna z vìcí, která nás organizátory trápí, je tøeba nedostatek pozornosti k moderním vızvám.

Které myslíte konkrétnì?
Klimatická krize, kulturní války a i ty v mezilidskıch vztazích. Taky nástup umìlé inteligence, robotizace práce, sociální sítì. To jsou vìci, které budou demokracii v dalších letech zásadnì definovat a musíme na nì upøít pozornost.

Toho je celkem dost.
Jasnì, my tam urèitì nevyøešíme všechno na svìtì a ani to nechceme. Na druhou stranu nevyužít takové pøíležitosti dostat myšlenky do veøejného prostoru, by byla škoda. Pøece jen na tom Václavském námìstí vždy stojí okolo sedmdesáti tisíc lidí.

Staráte se o dramaturgii øeèníkù. Pochybují tøeba nìkteøí o tom, jestli promluvit?
Letos mám obrovskou radost, že pro mì vùbec nebyl problém sehnat øeènice. Ženy. Vždycky byly totiž opravdu hodnì pokorné, pokornìjší než muži a vedly s námi diskuzi o tom, jestli tam opravdu patøí a mají mluvit. Jestli si to zaslouží. Pøitom by si tyto otázky mìl pokládat každı. Tedy každı pokornı èlovìk.

Pøed davem na Václavském námìstí nevystupují jen oni, ale také vy. To musí bıt velká nálož energie.
Asi je, ale upøímnì mì jako poøadatele nejvíc nabíjí celkovı úspìch jakékoliv akce, na které pracuju. Vždycky se stresuju, jestli opravdu lidi pøijdou. I když to dìláme už tolik let. Takže když už je jasné, že se všechno povedlo, pøichází pro mì úleva a zaènu si všechno o to víc užívat.