Místo úžasu vládne zmatek. Jurský svět pohřbil dinosaury spolehlivěji než meteorit

Spielberg svým Jurským parkem z roku 1993 dokonale spojil prožitky postav a diváků. Obě skupiny zíraly na výdobytky nových technologií, ohromeny pokrokem, který před jejich očima poháněl stáda gigantických prehistorických potvor. První žasli nad mocí genetiky, ti druzí nad účinkem moderních digitálních triků.

Když se v roce 2015 dinosauři vrátili ve filmu Jurský svět, šlo už o retro odkazující k dávné éře, kdy byli tito tvorové v módě. Nostalgie ale zafungovala, stejně jako přítomnost charismatického herce Chrise Pratta a jeho trochu kovbojských kousků v duchu dobrodruha Indiany Jonese.

Po nepovedeném pokračování Jurský svět: Zánik říše se nyní režisér Colin Trevorrow vrací. Nejen aby sérii završil. Ale aby spojil obě jurské trilogie, tu původní z let 1993 až 2001 a tu "svou". Steven Spielberg je u toho dávno přítomný jen coby producent.

Filmaři mají k ruce skvělou premisu: dinosauři už neobývají pouze izolovaný ostrov, kde měl návštěvníky těšit ten nejpompéznější zábavní park na světě se zatraceně živými atrakcemi. Dinosauři jsou dnes všude. Děti je u rybníka krmí jako kačenky, ti o pár řádů větší zase komplikují život rybářům, když jim jsou schopni urvat z lodi celou kořist sestávající ze stovek ryb.

Bohužel scenárista a režisér Trevorrow nepochopil, že právě na interakce lidí s druhohorní faunou by se měl zaměřit. A rozhodl se věnovat především lidem. Chris Pratt coby biolog a neohrožený výzkumník Owen sice stále krotí velociraptory s vervou a klidem zkušeného honáka, jenže zápletka má daleko k jednoduchosti westernů. Ze začátku, kdy je Owenova dcera unesena a manželský pár se vydává na záchrannou misi, děj vypadá ještě poměrně přímočaře. Jenže ústřední dvojice je jen částí plejády protagonistů.

Předně se musí představit trojice starých známých vědců z původního Jurského parku, které opět ztvárnili Sam Neill, Laura Dernová a Jeff Goldblum. A také musí tvůrci proběhnout hned několika žánry - od westernu po špionážní thriller, který má však blíže k šestákovosti světa Jamese Bonda a jeho přehnaných arcilotrů než k čemukoli zavánějícímu realismem.

Jako by režisér odmítl využít všechny trumfy, co má v rukou. Skvělou premisu mělní rozehráváním komplikovaných, ale nefunkčních vztahů mezi hrdiny, místo rychlého vtažení do děje po Spielbergově vzoru servíruje přes hodinu trvající úvod. A poté vyčerpanému publiku nabídne nenápaditě natočenou akci, v níž i sebezábavnější nápad se zápasícími praještěry smaže nepřehledná digitální šarvátka do zapomenutelného průměru.

Poté co Tom Cruise v pokračování Top Gunu zužitkoval každý kout obrovského plátna IMAX ohromující akcí postavenou na realistických tricích, poté co ukázal nostalgii v až krystalicky čisté, neodolatelné podobě, přišel Jurský svět. A až epochálně selhává na obou frontách.

Natočit hloupý, bláznivý, nerealistický, nesoudržný film s dinosaury? Ano, to si lze představit a stále by to mohla být přemrštěná zábava. Ale natočit s podobnou výbavou dokonale nezáživný snímek, to už je na pováženou. Hlavně v době, kdy nejen Hollywood umně pracuje s retrem a nostalgií - od Top Gunu přes seriál Stranger Things po posledního hraného Spider-Mana.

Nový Jurský svět zcela selhává v tom, aby vymáčkl byť jedinou slzičku z očí tehdejších dětí, které v roce 1993 po návratu z kina začaly na rodičích loudit figurky či atlasy dinosaurů.

Colin Trevorrow vyšel ze světa nezávislé kinematografie, v debutu Vlastní zbraň podmínkou míchal romantiku se sci-fi. Ale hned v druhém filmu, Jurském světě, uměl být přímočarý a nechat ještěry i hrdiny očarovat publikum. Nyní se ztratil v zákrutách scénáře, jenž nutí lidi říkat neskutečně pošetilé věty na hraně nechtěné parodie, a ještěrky si zase neumí získat pozornost v nepřehledně zrežírovaných akčních scénách.

Abychom byli spravedliví: člověk i dinosaurus mají v celém dvouapůlhodinovém filmu shodně po jednom povedeném vtipu. Jeff Goldblum hrající podivínského, lehce sociopatického vědce moc prostoru nedostává. Jednou ale s dokonalým načasováním pronese zcela mimózní průpovídku o tom, že kdysi měl psa, který mu souložil s nohou tak často, až tam vznikl mozol. Podobně trefně a s komickým účinkem se jeden ještěr rozmáchne přední tlapou a vystřelí ze záběru nebohého sudokopytníka, jen aby se mohl pást na jeho trávě. Na 150 minut jsou ale dva gagy přece jen poněkud málo.

Jurský svět: Nadvláda až pozoruhodně nezvládá práci s postavami, které se náhodně rozdělují a zase potkávají. Zlá korporace, jež pod rádoby vizionářským povrchem provádí všemožné nepovolené pokusy a jejíž vinou může být zničen svět, působí jako naprostá karikatura. Možná to má být Trevorrowův komentář k tomu, co si myslí o vizionářích typu Elona Muska a že oproti nim je každý bondovský padouch ještě vrcholem racionality a příčetnosti. Jenže ve filmu to vůbec nefunguje, případná nadsázka se netematizuje a zůstává jen u toho, že se všichni chovají jako špatně naprogramovaní roboti, kteří náhodně dělají to, co jim zrovna sepne v mozku.

Výsledkem je přehlídka situací typu deus ex machina, akorát nahodilá zjevení hrdinů se v tomto snímku zase tak božsky neprojevují. A poslední záběry na společně kráčející slony s triceratopsy v rudém africkém oparu jako z kýčovitého přírodovědného dokumentu stanice National Geographic už diváky definitivně uvrhne jak do zoufalství, tak do říše nepovedených a nereflektovaných cimrmanovských nápadů.

Zatímco Steven Spielberg byl vždy mistrem v tom, jak precizně vystavět každou scénu a myslet při tom nejen na kompozici a druhé či třetí plány, ale také - a především - na emoční dopad na publikum, Colin Trevorrow prokázal zcela opačné mistrovství. Snad jedinkrát neudržel ten správný tón.