Czech Republic
This article was added by the user . TheWorldNews is not responsible for the content of the platform.

Nechci, abychom se životem jen prosmáli, říká šéf kulturáku známého z filmu

Vladimír Jindra většinu života strávil v Děčíně a na Vrchlabí neměl žádné vazby. Zpětně to hodnotí jako velkou výhodu.

„Samozřejmě jsem si říkal, že vrchlabské prostředí vůbec neznám, ale ukázalo se, že je to vlastně výhoda. Nebál jsem se přijít s naprosto otevřenou představou, co by město významu Vrchlabí, které považuji za kulturní srdce Krkonoš, mělo dostat,“ říká.

Návštěvnost instituce každým rokem roste. Tedy rostla až do koronavirové pandemie, která společenský život na několik měsíců zcela utlumila. Teprve nyní se začíná vracet na čísla před covidem.

Vrchlabí mají lidé většinou spojené s výrobou automobilů, s Krkonošemi a sportem. Nikdy nemělo úplně pověst kulturního města. Nakolik to podle vás odráží skutečnost?
Když jsem se před deseti lety ucházel o místo ředitele Střelnice a psal koncepci kulturního rozvoje, vycházel jsem z toho, že Vrchlabí je město jako každé jiné, že tady budou i lidé, pro které kultura nepředstavuje jen ples nebo koncert. Těch deset let mi to potvrdilo. Jsou tu lidé, kteří mají rádi náročná divadelní představení, chodí na koncerty klasické hudby, rádi se smějí, a samozřejmě tu žijí rodiny s dětmi, které oceňují činoherní pohádky. Všechno to, co jsem byl zvyklý připravovat v Městském divadle v Děčíně, který má padesát tisíc obyvatel, funguje v mírně zredukovaném poměru i tady. Lidé jsou všude stejní. Vrchlabí má výhodu krásného města uprostřed přírody, tak bych spíš řekl, že to je dokonce snazší než v leckterém jiném.

Připadá mi, že kulturní domy v menších městech mají obvykle tendenci víc podléhat vkusu diváků, zařazují hlavně komedie, ale umělecky náročnější kusy ojediněle. Řekl bych, že vy se toho úplně nebojíte. Třeba v březnu jste dávali Vyhnání Gerty Schnirch o divokém poválečném odsunu Němců...
To je velmi vážné téma a potěšilo mě, že diváci, kteří přišli, chápali, proč má takové představení smysl. Studoval jsem filozofii a pamatuji si, že Aristotelés prezentoval divadlo jako místo katarze, jakéhosi myšlení v předstihu. Přiznejme si, že všichni jsme vrženi do každodennosti a zaběhnutého koloběhu povinností. Tragédie, drama nás přivádí do myšlenkových zákoutí, která je příjemné občas vyvětrat, vytrhává nás z toho koloběhu. Takže ano, snažíme se být odvážní, ale v rozumné míře. Na druhou stranu se nehrneme do toho, abychom si každým představením zatloukali hřebíky do hlavy a odcházeli s depresí.

Měl jste v dramaturgii vždy takovou odvahu, nebo jste to dávkoval a zjistil, že i o divácky náročnější představení je zájem?
Mám pocit, že jsem nic nedávkoval a že spíš ubírám plyn, když nás něco hodně tíží. Poslední tři roky, kdy se kolem nás děje tolik deprimujících věcí, jsem si proto dal zákaz, který občas porušuji, a snažím se divákům dopřávat více lehčích představení. Reflektuji nálady ve společnosti, ale zase nechci, abychom se uchechtali k smrti, takže i s těmi komediemi nakládám opatrně. Je ale potřeba říci, že si to uvědomují i sami režiséři. Nejednou se stane, že diváci, kteří přišli na komedii, jsou konfrontováni s hrdinkou, která vážně onemocní nebo řeší velmi složitou životní situaci. Komedie je pak vlastně návodem, jak zvládat těžké situace. Takový život prostě je a se smíchem to jde lépe.

Než začala covidová pandemie, návštěvnost Střelnice každoročně rostla, v roce 2019 dokonce poprvé překonala třicetitisícovou hranici. Jak se vám to povedlo?
Snažíme se být upřímní, vřelí a dělat to srdečně. Také radši půjdete do cukrárny, kde se na vás budou těšit, než do podniku, kde máte pocit, že obsluhu otravujete. Myslím si, že jsem schopný vyfiltrovat obrovské množství divadelního balastu, který chce tahat z lidí jenom peníze. Velmi zřídka se stává, že diváci ve Vrchlabí po představení kroutí hlavou a nechápou, jak něco takového vůbec mohlo vzniknout. Ve velkých městech si můžete dovolit točit diváky, zklamat jednou tři sta, podruhé tři sta, protože příště na představení přijde zase tři sta diváků.

Ve Vrchlabí pracujete s kulturní obcí, kterou si nemůžete dovolit příliš zklamat. Není prostor na chyby. Sám jsem se lekl, když jsem si začal dělat statistiku a každý rok jsme rostli o dva až tři tisíce návštěvníků. Říkal jsem si, že si na to musím dát pozor a nemůžu být smutný, když to příští rok bude třeba jen pět set lidí nebo přijde stagnace. Nakonec se to stalo z úplně jiného důvodu, covid nás vrátil do prvních let, kdy jsem přebíral kulturní dům. Teď znovu vstáváme z popela.

Vladimír Jindra (50)

Vystudoval filozofii na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Pochází z Děčína, kde pracoval jako zástupce ředitele Městského divadla a místostarosta obce Ludvíkovice. Živil se také jako učitel angličtiny. V roce 2013 se stal ředitelem kulturního domu Střelnice. Žije ve Vysokém nad Jizerou.

Jak se zpětně díváte na dva roky trvající uzavírku společenského a kulturního života, kterou způsobila pandemie?
Mně osobně hodně pomáhalo, že to nebyl jen český problém, divadla byla zavřená všude. Bylo to podobně neuvěřitelné, jako je současná krize na Ukrajině. Pamatuju si dobu před rokem 1989. Nedokázal jsem si představit, že vám někdo v den příjezdu herců zruší představení. Byl to obrovský šok. Doufám, že už se to nevrátí.

Vrátila se už návštěvnost Střelnice na úroveň před covidem?
Během jara jsme odehráli představení, která jsme divákům dlužili. V té době začala být velmi aktivní ochotnická divadla a jejich návštěvnost je ve Vrchlabí obrovská. Řekl bych, že jsme se ještě nevrátili na stejná čísla, ale velmi rychle se k nim blížíme. Lidé si v pandemii odvykli, našli jiné druhy zábavy, ale pevně doufám, že se ke starým zvykům, jako je chození do divadel, vrátí.

Kulturu po covidových restrikcích čeká podle všeho další velká zkouška. Kvůli inflaci a raketovému zdražování potravin a energií bude pro čím dál více lidí nedostupnější. Máte z toho obavy?
Jsem optimista, věřím, že je to přechodné období, ze kterého třeba nakonec můžeme vyjít silnější.

Střelnice má pod sebou od konce března i nedaleké kino Kartonka 1904, které vzniklo v bývalé továrně na kartonový papír, kde donedávna byl divadelní klub. Po mnoha letech se tak do města vrátilo kamenné kino…
Popudem bylo 50. výročí premiéry filmu Hoří, má panenko. Od roku 2018 jsme promítali na Střelnici starší filmy a v roce 2020 spustili digitální promítání. Ukazuje se, že kino má pro město velmi pozitivní přínos. Proč se dnes lidé mají sebrat a jít do kina, když si skoro všechny filmy mohou stáhnout? Sdílený zážitek je však několikrát kvalitnější. Jsem přesvědčen, že prostor vytváří zájem. Návštěvnost Kartonky je nesrovnatelně vyšší, než byla na Střelnici. Nesvědčí to o tom, že jsme lepší dramaturgové, ale je příjemnější jít do kina než do tanečního sálu, kde stojí hlediště. Multifunkčnost je hezká věc, ale ne pokud slevujete ze standardů.

O Střelnici se nebojím, protože je napěchovaná akcemi od střechy po sklep.

Vladimír Jindra

S nástupem multikin a později streamovacích služeb se zdálo, že kinosály v menších městech nemají šanci přežít. Až na výjimky se to nepotvrdilo, velkou renesanci dokonce zažívá letní promítání. Čím si to vysvětlujete?
Vývoj není možné zastavit. Na střechách pražských obchodních center se pořádají divadelní festivaly, což je něco, čemu bychom se ještě před deseti lety smáli. Jednosálová i letní kina stále mají své kouzlo, které neumím úplně pojmenovat. Hodně záleží na tom, zda lidé ve městě tu myšlenku podrží. Na druhou stranu nejde spoléhat jen na zájem diváků, musíte jim něco nabízet. Věřím, že se Vrchlabáci naučí chodit na různé festivaly, například evropských, francouzských a dalších nízkorozpočtových filmů. Tyto tiché, náročné filmy nás totiž posouvají úplně nejvíc.

Několik let se ve Vrchlabí hovoří o takzvaném kulturním trianglu. Ten by kromě Střelnice a kina měla tvořit divadelní scéna, která vznikne přestavbou bývalého městského kina. Je to podle vás životaschopný projekt?
Často se setkávám s inscenacemi, které bych velmi chtěl do Vrchlabí, ale narážíme na to, že Střelnice není divadelním prostorem a nenabízí podmínky, které mají standardní divadla. Až se Vrchlabí dočká divadla, bude to velmi osvobozující a dramaturgická práce bude mnohem snazší. Jsem stoprocentně přesvědčen, že je to životaschopný projekt. Rozjezd kina mě utvrzuje, že pokud vytvoříme prostředí, které spojíme s autentickým obsahem, bude to fungovat.

V okamžiku, kdy se podaří proměnit bývalé kino v divadlo, parametry má na to přímo skvělé, nastane stejný efekt a přijdou také diváci, kteří mají rádi divadlo, ale teď jezdí do velkých měst. A to nemluvím o koncertech vážné hudby, muzikálech nebo tanečních vystoupeních. Všechno jsme si tak trochu vyzkoušeli na Střelnici, ale netroufáme si to dělat pravidelně, protože narážíme na nevyhovující prostor.

Co pak bude s kulturním domem?
O Střelnici se nebojím, protože je napěchovaná akcemi od střechy až po sklep. Někdy to není úplně vidět, ale odehrávají se tam třeba tři paralelní činnosti. Jsem rád, že jsme přesunuli promítání do Kartonky, a tak už zájemce o pořádání různých akcí nemusím často odmítat. Myslím si, že trend bude ještě vzestupný. Střelnice by tak trochu měla patřit všem, kdo mají sílu se sdružit a navázat na sebe větší počet lidí, než kolik se jich vejde do hospody nebo klubovny. Na Střelnici se vždy bude tančit a budou tam plesy. Pokud se z ní stane spolkový dům, bude to pro tenhle objekt skvělá budoucnost.