RECENZE: Mělo to smysl? Divadelní Homolkovi pouze oslavují Papouškův film

Snímek Jaroslava Papouška z roku 1969 patří mezi naši filmovou klasiku. A to nejen proto, že se jedná o typické dílo československé nové vlny. Množství hlášek a herecké (či neherecké) výkony vydobyly tomuto snímku značnou popularitu napříč diváckou obcí.

Zdá se tedy, že zadaptovat takovou látku bude sázka na jistotu. U podobných kroků ale vždy jako první přijde na mysl otázka: proč? Proč se dívat znovu na něco, co si lze pustit doma v originále?

Svozil s Jankovcovou upozorňují, že je lákalo podívat se na Homolkovy 60. let dnešníma očima. Přitom ale netvrdí, že by Papouškovu rodinku vysloveně převedli do naší doby. Jak takovému postupu rozumět, ale příliš neporadí ani zhlédnutí divadelního výsledku.

Dvojice milenců (Anna Stropnická, Petr Kult) jedná vysloveně současně, píše si a volá přes mobilní telefony, milenec sleduje milenku přes displej počítače či televize. Samotní Homolkovi ale jakoby doslova z oka vypadli svým filmovým předobrazům. Všichni čtyři herci (Tomáš Petřík jako děda, Nataša Bednářová jako babi, Natálie Řehořová v úloze Heduš a Jan Grundman v roli Ludvy) přitom podávají skvělé výkony. Zdálo-li by se nejtěžší nahradit originální charakter a přístup Josefa Šebánka, tak právě Petříkovi se to poměrně povedlo. A nejen pro důsledně vycpané břicho.

Svým hořkosladkým trpitelstvím zaujme i Natálie Řehořová, narvaná v plus size kostýmu s odkazem na Heduš Heleny Růžičkové. Během večera se z této podoby několikrát vtipně vysvléká, aby tak ilustrovala touhu tančit a být zase štíhlá.

Divadelní Homolkovi totiž dějově víceméně zažívají zcela totožné trampoty jako ve filmu: hledání hub, koupel u potoka, útěk domů, dohady nad fotbalem, zamknutí dědy, snaha hodit cigarety do okna... Tvůrci ke dnešku pomrkávají jen moderní scénou, která v přehnaných barvách i rozměrech zdůrazňuje titěrnost rodinného obydlí, kde se tísní dvě generace. Drobnosti odehrávající se mimo hlavní děj nepůsobí srozumitelně. Úvodní natahovaná vsuvka je téměř k nepřečkání.

Hlavní předností představení tak zůstávají slovní přestřelky Homolkových. Jejich žabomyší války, ve kterých bezelstně odhalují vlastní omezenost. Zde opravdu není třeba aktualizovat nic. Papoušek některé vlastnosti vystihl zcela nadčasově, z čehož představení ve Švandově divadle vlastně těží.

Když se tedy vrátíme k otázce, zda bylo potřeba takové dílo adaptovat pro divadelní publikum, dojdeme k odpovědi, že nikoli. Divadelní Homolkovi totiž jen podtrhují, jak je původní Papouškův film přesný a stále platný. A k tomuto zjištění si opravdu stačí pustit původní snímek.